Svatomartinská husa

03.11.2019

Martinská husa

Kořeny tradice martinské husy lze dohledat v Německu, kde již za vlády císaře Karla Velikého byl den sv. Martina (Martinstag) podzimním termínem k odvádění úroků (též "bílé vykrmené husy" ) a robotních dávek vrchnosti (Martinsschoß).[4] Na Moravě je doložena v roce 1552 koupě dvora Radotice, který byl na sv. Martina telčské vrchnosti povinován odvodem kopy grošů a "bílou husou s červenýma očima" (tzn. dobře vykrmenou). Odvádění hus se někdy odehrávalo za mimořádných ceremonií, např. jihomoravská obec Dyjákovice odevzdávala každoročně husu na zámek do Moravského Krumlova na vyzdobeném voze, taženém čtyřmi bělouši. Sedláci z obce Poličná dávali o sv. Martině "po půl huse" odúmrti. Na (uherčické panství (r. 1628) odváděl "Rappensteiner Hof" u vsi Mešovice na sv. Martina namísto roboty seno a "jednu bílou vykrmenou husu s červenýma očima". Zrovna tak poddaní ze "Zimní ulice" (Winterzeile) ve vsi Rancířově, kteří odevzdávali ve svatomartinský den "jednu bílou husu s červenýma očima" do kláštera v Gerasu.

Pečená husaSvatomartinská husa s červeným zelím a houskovým knedlíkemSvatomartinská husa s červeným zelím a durynským (bramborovým) knedlíkem / Thüringer Klößen

K pojídání husy se tradují dvě apokryfální legendy ze života sv. Martina. Jedna praví, že svatý Martin, který měl být jmenován biskupem, se z vrozené skromnosti před takovou poctou ukryl do husince. Husy svým kejháním Martinovu skrýš prozradily, což byl pádný důvod, aby skončily na pekáči. Druhá pro změnu uvádí, že husy svým hlučným kejháním rušily Martinovo kázání a tak si svůj trest odpykávají na svatomartinské tabuli. Zvyk konzumovat husí pečeně na sv. Martina lze vysledovat u starých kalendářů (např. "Alte Tiroler Bauernkalender", norské runové kalendáře), kde u 11. listopadu byla vyobrazena husa. Nejstarší zmínka o martinské huse pochází od Antona von Snakenburg (zemřel r. 480), mnicha z kláštera Corvey, který uvádí, že v roce 1171 Othelricus von Svalenberg daroval tamním mnichům stříbrnou husu ("silberne Gans zum Geschenk gemacht habe"). V Čechách se zachovaly martinské husy v koledách z 15. století a v řádech řeznických cechů, např. z roku 1535 cechu řeznického z Kroměříže, který upravoval prodej hus od sv. Václava až po týden po sv. Martinu, z roku 1610 ze Znojma či Napajedel.

Item ti, jenž husy bijí, mají teprv ten pondělí po sv. Sixtu počínati husy bíti, jakž od starodávna bývalo, a dvě neděle po sv. Martinu zase přestati.

-Řád cechu řeznického, ve Znojmě, 1610[8]

V 16. a 17. století zachytila martinskou husu mnohá literární díla: v roce 1595 sepsal Melchior de Fabris, německý katolický farář, kázání "Von der Martins Gans" (O martinské huse), který vyzdvihoval mytologický význam martinské husy pro její bdělost a ostražitost, roku 1607 Wolfahrt Spangenberg ("Ganskönig"), roku 1609 Johannes Olorinus Variscus (Die "Martinsgans") a básníci z družiny kolem Jana Hodějovského z Hodějova, atd. Proti martinskému hodování a nestřídmému pojídání martinské husy brojili reformační faráři, například Jiří Tesák Mošovský, evangelický děkan v Kouřimi, vydal v roce 1612 pojednání "Martinianus anser, Svatomartinská hus" a v roce 1646 Johann Junghans, německý protestanský kněz z Gery, křesťanské kázání "Anser Martinianus, oder Martins-Ganß". O martinské huse podává zprávu ve své korespondenci též paní Zuzana Černínová, která si stýská svému synu Humprechtovi, že sama a sama jedla husičku svatomartinskou. Heřman že odjel do Pacova na kvas martinský, na svatomartinskou hus.[9][10]

V 19. století stoupl s obnovenými svatomartinskými tradicemi samozřejmě také zájem o jejich historický výzkum. V německém prostředí dominovaly nejprve germánsko-mytologické aspekty výzkumu (např. Heino Pfannenschmid, Karl Joseph Simrock, Carl Clemens, Herbert Freudenthal), na přelomu let 1960/70 kulturně-prostorové přístupy (např. Ernst Burgstaller, Elfriede Grabner, Dietmar Sauermann) a od let 1980/90 transformační aspekty (např. Werner Mezger, Herbert Schwedt). Gottfried Wilhelm Leibniz spatřoval spojení jejího pojídání jednoduše v tom, že podzimní roční období se vyznačovalo "tlustými vykrmenými husami", s čímž souhlasil i Karl Simrock. Ten doplnil, že proto bývala husa oblíbenou germánskou pohanskou obětí, jež se přinášela Wodanovi právě na podzim.[11] Čeští badatelé a etnografové spojovali sv. Martina (coby vojáka) s římským bohem války Martem, "milovníkem hus", známých to zachranitelek Kapitolu (podle Jana Šentygara z Chotěřiny.[12] Český kulturní historik, folklorista a etnograf Čeněk Zíbrt vydal v roce 1889 příspěvek ke kulturním českým dějinám "Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní", kde uvádí pověst Josefa Svátka "o knížeti Oldřichovi, zakladateli "českého martinského posvícení".[13]